Na světový šampionát do Švédska neodjížděli reprezentanti Československa ani zdaleka jako favorité. Před půl rokem, v listopadu 1948, postihla československý hokej krutá rána osudu. Při zájezdu do Francie a Anglie zahynulo šest členů reprezentačního týmu. Letoun, který převážel část výpravy z Paříže do Londýna, v nepříznivém počasí zmizel nad Lamanšským průlivem a jeho pasažéry už nikdy nikdo nespatřil.

Další ranou nejen pro hokej, ale pro celou společnost, byl komunistický převrat v únoru 1948. Sportovci, kteří vyjížděli „na západ“, se ocitli pod kontrolou státní policie a pod tlakem, aby vítězstvími dokumentovali úspěchy komunistického státního zřízení. Každý kontakt s „emigranty“ byl důvodem k výslechům, prověrkám, zákazům. A kromě sportovního umění hrála stále větší roli při výběru reprezentantů i „třídní uvědomělost“, aby komunisté předešli dalším útěkům do emigrace.

V této atmosféře nedůvěry odcestoval československý tým do Stockholmu, aby (alespoň jak napsali Karel Gut a Gustav Vlk ve Zlaté knize hokeje) nezklamali „velký projev důvěry pracujících ve sportovní a politickou úroveň kolektivu“.

A hokejisté opravdu nezklamali. Nejen, že nikdo z týmu neemigroval, ale hráči se postarali o druhý zlatý zápis do našich hokejových dějin, zápis navíc vyšperkovaný vůbec první výhrou nad reprezentací Kanady.

Úvod turnaje přitom triumfu nenasvědčoval. Československý tým podlehl na stařičkém stockholmském olympijském stadiónu domácímu týmu 2:4.  Pak ale rozstříleli slabé Finy 19:2 a na úvod finálové skupiny si zvedli sebevědomí historickým vítězstvím nad Kanadou. Dokázali se vyrovnat s tradičně tvrdě a nekompromisně hrajícím soupeřem a ve strhujícím duelu před 8000 diváky zvítězili brankou Stanislava Konopáska tři minuty před koncem.

Po snadných výhrách nad Rakušany a Švýcary sice reprezentanti podlehli výběru USA, ale ani tento dílčí neúspěch je v nesmírně vyrovnaném turnaji nepřipravil o šanci na zlato. Museli ale ve svém posledním vystoupení na turnaji přehrát domácí Švédy, kterým šlo rovněž o titul. Tým okolo skvělých individualit, například Bohumila Modrého, Josefa Trousílka, Václava Roziňáka, Stanislava Konopáska či Vladimíra Zábrodského, ale i několika do té doby ve světě neznámých hráčů, překonal možná sám sebe. Čechoslováci využili určité nervozity Švédů, kterým domácí prostředí v rozhodujícím duelu poněkud svazovalo nohy a po první bezbrankové třetině rozhodli o svém triumfu dvěma brankami Trousílka a Roziňáka v prostřední části. Disciplinovaným výkonem a zásluhou skvělého brankáře Modrého nedovolili domácím skórovat, sami navíc Konopáskem upravili stanv na konečných 3:0 a po závěrečném hvizdu sklidili aplaus čtrnácti tisíc diváků.

Podobných ovací se reprezentantům dostalo i po návratu do Prahy a komunisté titul světových šampiónů okamžitě využili ve své propagandě. Uplynul však sotva rok a z hrdinů byli psanci a zrádci národa. Komunisté v obavě před hromadnou emigrací hráčů nepustili tým na MS do Londýna. Několik opor týmu se krátce poté stalo obětí provokace agentů Státní bezpečnosti a po vykonstruovaných procesech skončilo v komunistických kriminálech. Zlatá éra československého hokeje na dlouhá léta skončila.

Mistři světa 1949 - brankáři: Bohumil Modrý, Josef Jirka. Obránci: Přemysl Hainý, Josef Trousílek, Jiří Macelis, Oldřich Němec, František Pacovský. Útočníci: Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Vladimír, Bouzek, Augustin Bubník, Zdeněk Marek, František Mizera, Čeněk Pícha, Miloslav Charouzd. Trenér: Antonín Vodička.