HISTORIE

První zmínky o hokeji v Japonsku pocházejí ze začátku dvacátého století. Tuto hru do Země vycházejícího slunce nepřivezli Kanaďané, ač by tomu mohla nasvědčovat třeba zeměpisná poloha, ale Angličané. Ti se postarali o propagaci, sehráli pár ukázkových zápasů a zase v tichosti zmizeli. Japonští nadšenci začali shánět další informace a v tom okamžiku už Kanadu nemohli přehlédnout. Právě Kanaďané ovlivnili další vývoj hokeje v Japonsku, jenže fyzické předpoklady a dispozice znemožnily Japoncům své vzory přesně kopírovat, nebo se k nim aspoň přiblížit.

Japonská hokejová federace JIHF byla založena v roce 1929, a hned 26. ledna 1930 se Japonci stali plnohodnotnými členy Mezinárodní hokejové federace. V témže roce sehrálo Japonsko svůj první mezistátní zápas, v rámci turnaje ve švýcarském Davosu prohrálo s Anglií 0:3, a své síly pak Japonci změřili i s dalšími evropskými celky. Jenže znovu zaúřadovala jejich geografická poloha, která jim velmi ztížila možnosti konfrontace s absolutní elitou, hokej se na ostrovech vyvíjel více méně samostatně a bez větší pozornosti finančně silných sponzorů. V roce 1936 se Japonci vydali do Evropy podruhé na další měření sil se světem, zúčastnili se zimních olympijských her v Garmisch Partenkirchenu, ale díru do světa neudělali. Přesto Japoncům jeden primát upřít nemůžeme - poprvé byla v Evropě k vidění brankářská ochranná maska, kterou v Garmischi použil Teidži Homma. Funkcionáři se pak vždy dlouho rozmýšleli, zda mají investovat skromné finanční prostředky na daleké výlety, které končí většinou neslavně, ale na konci padesátých let přišel zlom. V roce 1957 se Japonsko poprvé zúčastnilo bojů v "A" skupině mistrovství světa, odkud sice okamžitě sestoupilo, ale z kontaktu s mezinárodním hokejem už nikdy nevypadlo. Japonci se začali pravidelně zúčastňovat olympijských her i světových šampionátů a v Asii dlouho prakticky neměli konkurenci. Tamní kluby se pokoušely angažovat i cizince, což se jim sice dlouho nedařilo, ale pak přišly úspěchy i na tomto poli. Na začátku sedmdesátých let se objevili první trenéři z bývalého Sovětského svazu, jako například Karpov nebo Staršinov, dresy japonských klubů oblékali třeba i Češi Eduard Novák nebo František Kaberle a popularita hokeje pomalu stoupala. Pomohly k tomu živé televizní přenosy ze zápasů NHL, která se pro japonské fanoušky stala téměř modlou. Asi největší boom zažil hokej v Japonsku v roce 1998, kdy se v Naganu poprvé v historii představili na olympijských hrách i nejlepší profesionálové z NHL. Zápasy v obou naganských halách byly až na výjimky vyprodány, japonská reprezentace bojovala a dřela do úmoru a divákům se to líbilo. Nadšeně chodili i na zápasy ženské části turnaje, kde v dresu Kanady patřila k nejlepším hráčka s japonským původem Vicky Sunohara.

Hokej v Japonsku v současné době není ani zdaleka tamní sportovní jedničkou, ale pro popularizaci se dělá mnohé. Ukázkové zápasy se hrají snad ve všech městech a nebývá výjimkou, že kvůli jednomu utkání připraví Japonci plochu i s mantilnely třeba na Olympijském plaveckém stadiónu.

WEBOVÁ STRÁNKA
www.jihf.or.jp

STATISTIKY
Přehled výsledků a plánovaných akcí v sezóně 2003/04 naleznete ZDE

MEDAILE
Na MS a na olympijských hrách tým Japonska medaile nezískal.

JAK JE VIDÍ...
Jan Kruliš, bývalý hráč Furukawa Denko: „Hokej pro Japonce je spíš okrajovým sportem, prim hraje baseball. Japonské hokejové zázemí je malé a klubů je tam málo, a i s juniory je to tam horší než v jiných zemích. Přitom ekonomické zázemí je pro cizince i pro domácí hráče výborné, ještě před nedávnem byla japonská liga po NHL nejlépe zajištěnou soutěží. Japonci ale hokeji nerozumí, když už koupí cizince, tak ho nechají sezónu dohrát bez ohledu na jeho výkony, nestane se, že by hráče vyhodili. Diváci v Japonsku chodí na to, co je v kursu - přijede tam mužstvo NHL, o kterém jen slyšeli, že hraje v zámoří. I když neznají hráče, nakoupí dresy a fandí. Pak dresy uloží do skříně a v životě už si na ně nevzpomenou. Hokej pro japonskou mentalitu není - základem hokeje je totiž kombinace a improvizace. Nejlepším sportem pro ně je maraton, kdy vědí, že musí běžet pořád dál a rovně, a přitom překonávat sami sebe.“