V roce 1920 založili bývalí čeští hráči J. Fleischmann, J. Řezáč a dr. M. Brož v Košicích první hokejový klub (ČsŠK Košice), další kluby vznikly postupně v Bratislavě, Banské Bystrici a Žilině, ale hokej na Slovensku se dlouho vyvíjel poněkud ve stínu hokeje v Čechách. Společný Československý svaz ledního hokeje zastřešoval společné soutěže, ve kterých ale kluby ze Slovenska dlouho nezářily, navíc jich ve čtyřicátých letech bylo i málo – zatímco v Čechách působilo téměř tisíc klubů, na Slovensku jich bylo všehovšudy 34. V roce 1925 se ve Vysokých Tatrách konalo mistrovství Evropy v tomto sporu, které zájem o hokej zvedlo – v následujících třech sezónách se začalo hrát v Prešově, Nitře, Trnavě a ve Vysokých Tatrách. Jedenatřicátého prosince 1929 byla ustavena Slovenská župa kanadského hockeye, která v letech 1938 – 1944 v době tzv. Slovenského štátu pořádala samostatnou slovenskou ligu, která se hrála i na prvním zimním stadiónu, který byl v roce 1940 otevřen v Bratislavě. Po válečných sezónách se znovu Slovensko spojilo s Českem a hrálo i společné soutěže. Do prvního ročníku společné poválečné ligy byly zařazeny čtyři týmy ze Slovenska (VŠ a ŠK Bratislava, ŠK Banská Bystrica a HC Tatry). Do roku 1963 hráli Češi a Slováci společnou první a druhou celostátní ligu, od roku 1964 se už druhá nejvyšší soutěž rozdělila geograficky na dvě skupiny. Slovenské kluby získávaly i republikové tituly: Slovan Bratislava (jako první slovenský klub v historii československého hokeje, sezóna 1978/79), VSŽ Košice (1986 a 1988) i Dukle Trenčín (1992).

Na úspěších Československého hokeje se různou měrou podíleli i Slováci, prvním mistrem světa se stal Ladislav Troják (1947), kterého následovali Vladimír Dzurilla, Rudolf Tajcnár a Julius Haas. Ti v Praze přispěli k titulu v roce 1972, a našli i následovníky – žádný další velký úspěch Československa se bez Slováků neobešel. Po rozdělení Československa na začátku devadesátých let přešlo nástupnictví na Česko, Slováky čekala cesta mezi elitu ze skupiny „C“ mistrovství světa. Slováci vyhráli v roce 1994 skupinu „C“, o rok později i „béčko“ a v roce 1996 se premiérově představili mezi nejlepšími týmy světa v Rakousku. Do Vídně to slovenští fandové neměli daleko a svůj tým přijeli podporovat v hojném počtu, ale radosti se ještě nedočkali – Slováci skončili desátí. To bylo jejich nejhorší umístění v „A“ skupině mistrovství světa, které v dalších letech vylepšili a dokonce získali i tři medaile. V roce 2000 v Petrohradě prohráli ve finále s Českem, ale v roce 2002 už uspěli – o osudu finále rozhodl těsně před koncem zápasu s Ruskem nezapomenutelnou střelou Peter Bondra. O další rok později zkompletovali Slováci svou medailovou sbírku - po stříbru a zlatu přidali bronz, když v Helsinkách porazili ve velmi prestižním duelu o třetí místo výběr Česka. Po každém medailovém úspěchu se hokejisté dočkali ve své vlasti bouřlivého přivítání a stali se bezmála národními hrdiny. Možná i to je důvodem, proč vládne ve slovenské reprezentaci výborná atmosféra a proč hráči neodmítají na světový šampionát přijet. Přístup klíčových hráčů k reprezentačnímu dresu mohou Slovákům soupeři z celého světa jen závidět.

Na olympijských hrách se Slovensko představilo poprvé v roce 1994, kdy skončilo na velmi dobré šesté příčce, v Naganu o čtyři roky později obsadilo desáté místo a 13. příčku v Salt Lake City obsadilo především proto, že mu přísný verdikt vedení NHL znemožnil postavit už do kvalifikační skupiny nejlepší hráče. Olympijské medailisty ale Slovensko mělo už zdob federace – v šedesátých letech byli stálými členy československé reprezentace například brankář Dzurilla nebo útočník Golonka a vůbec první hokejovou olympijskou medaili přivezl do Košic v roce 1948 ze Svatého Mořice Ladislav Troják.

Hokej je na Slovensku v současné době tamním sportem číslo 1, vychovává řadu mladých kvalitních hráčů, kteří se bez problémů dokáží prosadit v nejrůznějších světových soutěžích. Reprezentace do osmnácti let i slovenská dvacítka už úspěšně útočí na medaile, na MS hráčů do dvaceti let získalo Slovensko svou historicky první medaili ve Winnipegu v roce 1999 (bronz). Řada hokejistů ze Slovenska si vybojovala své pevné místo v týmech NHL a mnozí patří k oporám (Peter Bondra, Marian Gáborík, Jozef Stümpel, Žigmund Pálffy, Marian Hossa, Pavol Demitra, Richard Zedník, Róbert Švehla nebo Michal Handzuš). Donedávna se tradovalo, že slabé místo mají Slováci v brance, ale současné výkony třeba Jána Lašáka (NHL, Nashville Predators) už dávají zapomenout i na jeden zmála nedostatků, které slovenský hokej na mezinárodní scéně v poslední době měl.

WEBOVÁ STRÁNKA
www.hokej.sk

STATISTIKY
Přehled výsledků a plánovaných akcí v sezóně 2003/04 naleznete ZDE

MEDAILE
Mistrovství světa - zlato: 1x – 2002.
Stříbro: 1x – 2000.
Bronz: 1x - 2003.

Olympijské hry: Žádná medaile.

HRÁČI
Největší hvězdy: Vlado Dzurilla, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Anton Šťastný, Marian Šťastný, Peter Šťastný, Žigmund Pálffy, Peter Bondra, Igor Liba, Miroslav Šatan, Jozef Golonka, Vincent Lukáč.

Mistři světa 2002 (Göteborg, Jönköping) – brankáři: Ján Lašák, Rastislav Staňa, Miroslav Šimonovič. Obránci: Radoslav Hecl, Jerguš Bača, Martin Štrbák, Peter Smrek, Dušan Milo, Ľubomír Višňovský, Richard Lintner, Ladislav Čierny. Útočníci: Peter Bondra, Jozef Stüpmel, Vladimír Országh, Miroslav Šatan, Rastislav Pavlikovský, Radovan Somík, Ľubomír Bartečko, Žigmund Pálffy, Michal Handzuš, Ladislav Nagy, Miroslav Hlinka, Peter Pucher, Róbert Petrovický, Robert Tomík, Marek Uram. Trenéři: Ján Filc, Ernest Bokroš, Vladimír Šťastný.