print
Česko


HISTORIE

Jedenáctého prosince 1908 se v pražské restauraci U platýze sešli delegáti dvanácti hokejových klubů a založili Český svaz ledního hokeje (tehdy Český svaz hockeyový). Emil Procházka, který byl jedním z nejaktivnějších funkcionářů té doby a který vše inicioval, si ale musel všechno ještě třikrát zopakovat - klubové rozpory znemožnily svazu správně fungovat a valná hromada se konala podruhé 18. prosince, potřetí 30. prosince 1908 a počtvrté 13. ledna 1909. Až na ní byl zvolen první předseda, kterým se stal J. Potůček z BZK (Bruslařského závodního klubu) Praha. Bezesporu zajímavostí je to, že Čechy byly v té době už členem Mezinárodní hokejové federace LIGH (druhý zakládající člen), a přitom neměly ani vlastní domácí svaz, ani de facto neexistovaly jako stát, byly součástí Rakousko-Uherska.

První informace o hokeji se do Čech dostaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tehdy jen prostřednictvím zahraničního tisku. Bandy hokej s míčkem v té době už u nás známý a rozšířený byl, ale s jeho kanadskou obdobou se sportovci tehdy teprve seznamovali. Reprezentanti Čech, Československa i současného Česka se pak během následující stovky let propracovali do absolutní světové špičky, a to přesto, že  přírodní podmínky hokeji moc nepřály.

Pravděpodobně prvním Čechem, který kdy kanadský hokej hrál, byl hrabě Colloredo Mansfeld, který si hru s rovnými holemi a pukem vyzkoušel během svého pobytu v Kanadě. O dva roky později se v českém oddílu bandy hokeje PKC Ruch objevil i první hráč ze zámoří, J. Anderson, který sebou sice nepřivezl výstroj a výzbroj kanadských borců, ale - jak zaznamenaly dobové prameny - „míček holí netloukl, ale po ledě šoupal a vedl.“ Svůj na tu dobu netradiční styl obhajoval tvrzením, že v Kanadě se místo míčku při hře používá jakási kruhová destička. Tu čeští hokejisté poznali a na vlastní oči uviděli poprvé na zájezdu do Chamonix, kde se ve dnech 23. - 30. ledna roku 1909 zúčastnili mezinárodního turnaje. Ve svém prvním vystoupení sice prohráli s Francií 1:8 (sestava: Gruss - Malý, J. Fleischmann - Hammer - Jarkovský, Vindyš, Palouš), ale také naznačili, že do budoucna s nimi Evropa bude muset počítat. V témže roce se v Praze za účasti čtyř týmů rozhodovalo i o prvním domácím mistrovském týmu (Slavia porazila ve finále Spolek 8:1) a hokej se začínal dostávat do podvědomí fanoušků i sportovní veřejnosti.

Další důležité události se staly v roce 1911. Tehdy se u nás představil první zahraniční tým Oxford Canadians a reprezentace se poprvé vydala na mistrovství Evropy. Naši hráči tam potvrdili slova zahraničních novinářů, která se objevila v tisku už v Chamonix v roce 1909 - že se Češi v hokejovém světě rozhodně neztratí. 15. února 1911 sehrály Čechy první zápas na evropském šampionátu, porazily Švýcarsko 13:0, o pár hodin později tentýž den Německo 4:1 a 17. února Belgii 3:0. Premiérovou účast mezi evropskou elitou ozdobili Češi titulem, plným počtem bodů a skóre 20:1...

Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se Český svaz hockeyový přejmenoval na Československý svaz hockeyový a zahájil další etapu svého vývoje. Československo získávalo na evropských a světových (od roku 1920) šampionátech pravidelně medaile, v roce 1920 vybojovalo na premiérovém olympijském hokejovém turnaji bronz za Kanadou a Spojenými státy a členská základna se i pod dojmem úspěchů rozrůstala. Na světové zlato se ale v Československu stále čekalo marně.

Hráči malé země v srdci Evropy se ale přeci jen dočkali. První šampionát po skončení druhé světové války pořádali v Praze na stadiónu na Štvanici, své soupeře poráželi značným rozdílem, ale nakonec jim museli pomoci Rakušané, kteří překvapivě sebrali dva body do té doby suverénnímu Švédsku. O rok později ve Svatém Mořici vybojovalo Československo na turnaji hraném v rámci Olympijských her stříbro a v roce 1949 si ve Stockholmu zopakovalo dva roky starou zlatou radost. Zdálo se, že Československo poválečný světový hokej ovládá, ale samo sebe o nejlepší hokejisty připravilo - vykonstruované politické procesy v padesátých letech znamenaly pro mistry světa v lepším případě konec reprezentační kariéry, v případě horším i vězení. Trvalo několik sezón, než se zase českoslovenští hokejisté prosadili na stupně vítězů, a prakticky patnáct let, než znovu vyrostla generace hráčů, schopná soupeře pravidelně porážet. Od poloviny šedesátých let ale už znovu nebylo pochyb o tom, že Československá hokejová škola svou kvalitu má. V sedmdesátých letech vybojovala parta kolem bratří Holíků, Vladimíra Martince, Ivana Hlinky hned tři zlaté světové medaile (Praha, Vídeň, Katovice), socialistická tělovýchova vychovávala jednu hvězdu za druhou a Čechoslováci se přetahovali se sovětskou Sbornou o dominantní postavení na mezinárodní scéně. První hráči z ČSSR se začali prosazovat i v zámoří, kam odcházeli buď legálně (Jaroslav Jiřík jako první hráč reprezentačního týmu z Evropy, St. Louis Blues, 1969/1970), nebo nelegálně (bratři Šťastní, Václav Nedomanský a další). Českoslovenští hokejisté byli zvyklí na úspěchy, vzbuzovali respekt u soupeřů a v roce 1985 potěšili diváky v Praze dalším mistrovským titulem, ve finálové skupině porazili Sovětský svaz 2:1, Spojené státy 11:2 a v posledním utkání i Kanadu 5:3, životní zápas sehrál autor tří branek Jiří Šejba.

Další zlatá éra českého hokeje začala v polovině devadesátých let. V roce 1996 získal ve Vídni zlato tým pod vedením Luďka Bukače, v roce 1998 si parta okolo Dominika Haška a Jaromíra Jágra došla pod taktovkou Ivana Hlinky a Slavomíra Lenera pro historicky první české zlato ze zimních Olympijských her. Až do konce století se nikdy v historii nestalo, aby naši hokejisté pozvedli nad hlavu světové zlato hned třikrát za sebou - po šampionátech v Lillehammeru (1999), Petrohradu (2000) a Hannoveru (2001) už neplatilo ani to. V letech 2000 a 2001 získala světové zlato i česká dvacítka (poprvé a podruhé v historii), Dominik Hašek s Jaromírem Jágrem získávali prestižní individuální trofeje v NHL a Češi vyhrávali zkrátka všechno, co se vyhrát dalo. Sezóna 2001-2002 se českému hokeji tolik nepovedla, na obou vrcholných akcích (pod pěti kruhy v Salt Lake City i na světovém šampionátu ve Švédsku) skončil tým vedený Josefem Augustou ve čtvrtfinále, jeho osudem se v obou případech stalo Rusko. Ani na turnaji v Helsinkách v roce 2003 Češi na cenný kov nedosáhli, i když tentokrát čtvrtfinálovou hranici překonat dokázali. Osudem se jim stala v semifinále Kanada a v utkání o bronz Slovensko.

 

WEBOVÁ STRÁNKA
www.hokej.cz

STATISTIKY
Výsledky a plánované akce v sezóně 2003/04 ZDE
Bilance zápasů ČR s Kanadou v sezóně 2003/04 ZDE
Bilance zápasů ČR s Finskem v sezóně 2003/04 ZDE
Bilance zápasů ČR s Ruskem v sezóně 2003/04 ZDE
Bilance zápasů ČR se Švédskem v sezóně 2003/04 ZDE

MEDAILE
Mistrovství světa - zlato: 10x - 1947, 1949, 1972, 1976, 1977, 1985, 1996, 1999, 2000, 2001.
Stříbro: 12x - 1948, 1961, 1965, 1966, 1968, 1971, 1974, 1975, 1978, 1979, 1982, 1983.
Bronz: 19x - 1920, 1933, 1938, 1955, 1957, 1959, 1963, 1964, 1969, 1970, 1973, 1981, 1987, 1989, 1990, 1992, 1993, 1997, 1998.

Olympijské hry - zlato: 1x - 1998 (Nagano).
Stříbro: 4x - 1948 (Sv. Mořic), 1968 (Grenoble), 1976 (Innsbruck), 1984 (Sarajevo).
Bronz: 4x - 1920 (Antwerpy), 1964 (Innsbruck), 1972 (Sapporo), 1992 (Albertville).

HRÁČI
Největší hvězdy: Dominik Hašek, Jaromír Jágr, Ivan Hlinka, Jaroslav Jiřík, Vladimír Martinec, Jiří Holík, Jaroslav Holík, Jiří Holeček, Karel Gut, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek.

Mistři světa 2001 - Hannover, Köln, Nürnberg - brankáři: Milan Hnilička, Dušan Salfický, Vladimír Hudáček. Obránci: Karel Pilař, Radek Martínek, Jaroslav Špaček, Pavel Kubina, Filip Kuba, František Kaberle, Martin Richter. Útočníci: Robert Reichel, Radek Dvořák, Petr Čajánek, Viktor Ujčík, Tomáš Vlasák, Martin Procházka, Pavel Patera, David Moravec, Martin Ručinský, Jiří Dopita, David Výborný, Jaroslav Hlinka, Jan Tomajko. Trenéři: Josef Augusta, Vladimír Martinec.